Inquisitor Výstroj a výzbroj 2. část

16. ledna 2010 v 11:41
Luky
Krátký luk
Krátký luk je v současné
době používán především
lehkou jízdou, neboť pro
pěchotu je nevyhovující
z hlediska krátkého dostřelu.
Jezdecký způsob boje
s krátkými luky byl přejat od
jízdních lehkooděnců pouštní
říše Jad-Habaal, přičemž
je však třeba poznamenat, že
k masovému rozšíření v pravověrném
světě nedošlo, a to
především vzhledem k náročnosti
výcviku.
Dlouhý luk
Dlouhý luk býval používán
v průběhu celého prvého
milénia Nového letopočtu,
a to zhruba do poloviny
10. století, kdy ho vytlačil
robustnější válečný luk
s delším dostřelem a větší
razancí. Přesto je v současnosti
stále ještě používán,
a to jak pro lov, tak pro
vojenské účely - jeho cena
je totiž mnohem nižší než
cena válečného luku.
Luky - ať už se jedná o kterýkoli z četných
druhů - hrají ve válečném
řemesle důležitou roli již odnepaměti.
Používání luků při boji je dochováno již
z nejstarších dob erebornské republiky,
tedy z dávné minulosti. Ereborňané rozvinuli
techniku luků přímých, zatímco
nelidská rasa elénů si osvojila luky reflexní,
neboli kompozitní. Pouštní říše Jad-
Habaal zase disponovala již odnepaměti
atypicky krátkými luky vhodnými především
pro jízdu. Luků tak vznikla celá
řada a liší se nejenom svou konstrukcí,
ale rovněž způsobem použití.
Bojové nasazení střelců bylo vždy velmi
široké - od polních střetů přes obléhání
fortifikací protivníka až po obranu vlastních
pevností. S výjimkou jízdních lukostřelců
pouštní říše Jad-Habaal bojují
střelci obvykle jako pěšáci a v polním
střetu zpravidla zahajují bitvu mohutným
ostřelováním pozic nepřítele. Poté
se buď z bojiště stáhnou nebo bojují za
těžkooděnci, popř. za pikenýry jako
řadová pěchota. Jejich nevýhodou je
lehké ochranné odění a neschopnost čelit
přímému útoku protivníka.
Luky jsou vyráběny z pevného pružného
dřeva, především z tisu, jilmu, jasanu
nebo jeřábu. Vyrábí se sice i luky z jiného
dřeva, ty jsou však považovány za horší
kvalitu. Průřez lučiště bývá kruhový,
oválný nebo ve tvaru písmena D rovnou
stranou od střelce. Kvalitně vyrobený luk
se při napnutí prohýbá po celé délce včetně
rukojeti, takže napnutý luk tvoří úseč
z kruhu. U špatně vyrobeného luku se
ramena neprohýbají stejně nebo mají
velmi excesivní průhyb středem rukojeti,
což způsobuje velký zpětný ráz se značným
přenosem na ruku lukostřelce a velmi
špatným vlivem na přesnost a dostřel.
Reflexní luk
Už od dob nelidské pohanské
říše Endarion je znám
reflexní - kompozitní - luk,
který se do lidských zemí
dostal během erebornskoendarionské
války v 5. až 3.
století Starého letopočtu.
Reflexní luk je složen z vrstvy
rohoviny na spodní straně,
dřevěného jádra a až
osmi vrstvami šlach, vše je
slepeno klihem a svázáno
šlachami. Tyto luky jsou ve
srovnání s dřevěnými kratší,
mají lepší dostřel, jsou
však mnohem náročnější
na výrobu.
Válečný luk
Válečný luk byl zařazen do
běžné výzbroje lučištníků
zhruba v polovině 10. století,
kdy byla v Brettonii - jedné
ze zemí kalmarilandského
království - zahájena manufakturní
produkce tohoto
kvalitního druhu luku.
Válečný luk není oproti běžnému
dlouhému luku vyroben
z jednoho kusu dřeva,
ale z více vrstev rozdílných
druhů dřeva o různé síle,
což zmnohonásobuje dostřel
i razanci vystřeleného šípu.
Svou konstrukcí se tak
válečný luk blíží spíš reflexnímu
luku, tak jak si jej lidská
rasa osvojila od nelidské
rasy elénů.
Šípy
Šípy do luků jsou vyráběny
buď z mladých výhonků či
proutí, nebo štípáním ze
špalku dřeva a následným
opracováním. Pro šípy
určené pro vojenské použití,
u nichž je vyžadována
vysoká pevnost a vyšší
hmotnost, se nejlépe hodí
tvrdá dřeva jako například
jasan, dub či habr. Aby šíp
držel směr letu, je opatřen
tradičně třemi stabilizačními
křidélky z peří, které
jsou nalepeny na dříku šípu
a ovázány pevnou nití
vpředu i vzadu, případně
ještě spirálově po dálce
letek. Jako lepidla se používá
smůla nebo klíh, který se
vaří ze šlach či zbytků kůže,
případně lepidlo z mouky.
Hroty šípů jsou z kovaného
železa a dělí se na dva
základní typy - úzké hroty
čtvercového či vzácněji
trojúhelníkového průřezu
určené k prorážení zbrojí
a široké řezné čepele rhombického
tvaru. Občas se
objevují i hroty se zpětnými
trny, které jsou navrženy ke
způsobení maximálních
zranění - tyto se používají
i k lovu. Kromě nich existují
i speciální hroty například
pro zápalné šípy, nebo
hroty ve tvaru obráceného
půlměsíce určené pro působení
velké bolesti koním
nepřátelské jízdy.
22 23

Zbraně s ratištěm

Píka
Píka je dlouhá dřevcová bodná zbraň zavedená do pravověrných armád
v průběhu 11. století poté, co se jimi vyzbrojili erstwičtí lancknechti, aby
s nimi v průběhu tří křížových výprav porazili výkvět tehdejšího rytířstva
pravověrného světa. Na ratišti o délce přes pět metrů je nasazen
hrot s těžkou tulejí opatřenou někdy křidélky. Naježená hradba těchto
zbraní v rukou pěchoty je velice účinnou obranou proti útočícím
těžkooděným rytířům i proti pěchotě postupující v sevřeném šiku.
Pikenýři mají v průběhu bitev především defenzivní funkci, a sice bránit
lukostřelce před útoky těžké jízdy. Jsou však známy i případy ofenzivního
užití píky.

Sudlice
Sudlice je souhrnný název pro různé dřevcové bodné a sečné zbraně,
které se rozšířily v průběhu 11. století společně s píkami a halapartnami,
zbraněmi proslavenými především díky erstwickým lancknechtům
a jejich vítězným bitvám v průběhu celkem tří kruciát, které byly
papežem proti reformistickému Erstwicku vyhlášeny. Sudlice se liší co
do délky ratiště i co do provedení čepele, hrotu i tuleje, a to jak v průběhu
doby, tak podle místa vzniku.
Jedná se o typicky pěchotní zbraň, neboť pro jízdu je sudlice příliš dlouhá
- její ratiště běžně přesahuje čtyři metry. Typickou zbraní použitou
např. v Císařství při všelidovém povstání v 12. století je tzv. sudlice
ušatá, jejíž čepel byla kombinována s dvěma postranními hroty - uchy.

Halapartna
Halapartna je další poměrně mladou zbraní, která byla do pravidelných
armád zavedena na konci Stoleté války v souvislosti s mohutným rozmachem
nových válečných technik. Halapartna je bodná i sečná dřevcová
zbraň, jejíž název je odvozen z erstwického Halm - tyč a Barte -
sekyra. Na dlouhém ratišti je upevněna čepel sekery , v ose ratiště je
umístěn bodec a z tuleje vyčnívá další hrot nebo hák. Podobně jako píku
používají halapartnu pěší houfce v boji proti jezdcům ve zbrojích, nicméně
na rozdíl od těžkopádné a především defenzivní píky je halapartna
určena rovněž pro ofenzivnější způsob boje.

Trojzubec
Trojzubec je zbraň, která se místy zachovala ještě z dob erebornského
císařství, tedy z dob hlubokého pohanství. Jedná se o obdobu kratšího
pěchotního kopí, které je však opatřeno nikoli jedním hrotem, ale celkem
třemi, posazenými rovnoběžně vedle sebe a vybíhajícími z jediné tuleje.
Historické prameny se o této zbrani zmiňují jako o zbrani gladiátorů,
pověstných otroků-bojovníků, kteří v arénách erebornských měst sváděli
líté boje o vlastní života slávu. Ani v době erebornské říše tedy
nenajdeme trojzubec ve výzbroji pravidelné armády, natož nyní v pravověrných
dobách. Čas od času jím však přeci jenom některý z válečníků
bývá vyzbrojen a pokud s ním umí dobře zacházet, stává se v jeho
rukách skutečně obávanou zbraní.

Kopí
Kopí je oblíbenou zbraní nejenom těžké jízdy, ale také pěchoty, a to
zejména kvůli nízkým pořizovacím nákladům a relativně snadnému
ovládání. Kopí pěšáků jsou kratší než jezdecká - měří zpravidla kolem
dvou metrů či o něco více. I když úder kopí pěšáka postrádá razanci rozjetého
jezdce, stále představuje velmi účinnou zbraň, která dokáže při
silném a dobře vedeném úderu probít i kroužkovou brň těžkooděnců
nebo prorazit mezi pláty do těla protivníka. Navíc pěšák mohl kopím i ze
země ohrozit jezdce vysoko v sedle koně. Pokud museli pěší bojovníci čelit
nájezdu jízdy, zapírali svá kopí o zem mezi štíty, byť jim délka kopí neskýtala
takovou obranu jako později zavedené píky či sudlice a halapartny.
Tvar hrotu kopí je podobně jako u jezdeckých kopí různý - liší se velikostí
i proporcemi. S ohledem na to, že po zásahu takovým kopím není
možné zbraň z rány jednoduše vytrhnout, je zjevné, že jde o zbraň v rámci
jednoho střetnutí toliko na jedno použití. Stejně jako u jízdy se kopí
používá především v první fázi bitvy, protože v husté skrumáži bojovníků,
když se muži střetnou tváří v tvář, už na něj nezbývá prostor.
24 25

Dlouhé kopí
Dlouhé kopí, tak jak je používáno dnes, je dřevcová zbraň s hrotem
a bývá jím vyzbrojena těžkooděná jízda. V písemných pramenech jsou
zmínky o používání kopí poměrně běžné - nacházíme je již v nejstarších
pohanských legendách erebornské říše.
Kopí mělo v pohanské i pravověrné symbolice vždy velmi zvláštní roli.
Šlo o pradávný atribut božstev a vládců - později pravověrných knížat
a králů. Přestože tuto jeho roli v raném pravověrném období převzal do
jisté míry meč, i nadále si tato zbraň podržela své výlučné postavení -
a to navzdory tomu, že byla vedle meče mnohem levnější.
Boj s kopím se v průběhu historie měnil - původní jezdecká kopí buď
bojovník vrhal, nebo jej svíral v dlani a při útoku jím protivníka bodal.
Od 3. století se dlouhá jezdecká kopí používaná k úderu těžké jízdy již
obvykle neházejí a bojovníci si zakládají kopí do podpaží a útočí na
protivníky tak, že na ně tryskem najíždějí. Důvod, proč se prosadila tato
nová technika, je jednoduchý - tímto způsobem bylo možné udeřit na
protivníka mnohem větší silou a využít pro úder i váhu a rychlost vlastního
koně. Jak vypadal začátek takové bitvy s útokem na kopí popisuje
kronikář Hermann v 6. století: ...dojde k prudké bitvě, třeskot zbraní
a ryk mužů zazní až do oblak, kopí se při prvním utkání lámou, bojuje
se meči, sekerami...
Jezdecká kopí bývají dlouhá přes půl třetího metru a jde o velmi účinnou
zbraň, protože pokud hrot nesklouzne po zbroji nebo není sražen
a jezdec zasáhne plnou silou přímo svůj cíl, žádná existující zbroj nedokáže
takový úder zadržet. Hrot jezdeckého kopí může mít různou délku
i tvary, stejně jako různou délku tuleje, pomocí které se hrot nasazuje na
ratiště. To bývá vyráběno z kvalitního dřeva - nejčastěji jde o dub či
jasan. Tulej bývá buď jednoduchá nebo s malou příčkou zvanou křidélka,
která má zabránit hrotu, aby proniknul příliš hluboko do těla a uvízl
v něm

Vrhací zbraně
Vrhací dýky
Z klasických ručních dýk, které se používají k boji tváří v tvář a které se
řadí mezi bodné zbraně, se postupem času vyvinuly zvláštní druhy
vrhacích dýk, které slouží k ohrožení protivníka na dálku. Vrhací dýky
jsou lehčí než klasické ruční dýky a těžiště mají posunuty do horní části
čepele, aby zbraň dobře rotovala a snadněji se zabodávala.
Na rozdíl od klasických dýk postrádají většinou vrhací dýky záštitu,
která je v případě vrhání zcela zbytečná, neboť její funkce je chránit
ruku bojovníka při útoku tváří v tvář. Jinak stavba vrhací dýky odpovídá
dýce klasické, byť čas od času se objeví vrhací dýky se dvěmi čepelemi,
které zvyšují pravděpodobnost zásahu protivníka a jsou určeny pro
ty bojovníky, kteří nejsou ve vrhání zbraní příliš cvičeni.

Vrhací sekery
Z klasických ručních seker, které se používají k boji tváří v tvář a které
se řadí mezi sečné zbraně, se postupem času vyvinuly zvláštní druhy
vrhacích seker, které slouží k ohrožení protivníka na dálku. Vrhací
sekery jsou lehčí než klasické ruční sekery a těžiště mají posunuty tak,
aby zbraň dobře rotovala a snadněji se zasekávala.
Vrhací bojové sekery jsou většinou celokovové - klasické dřevěné topůrko
u nich zcela chybí a je nahrazeno kovovým držadlem, které je z obou
stran opatřeno hrotem. Vlastní sekera má buď pouze jeden břit, přičemž
na protější straně se pak nachází protihrot, nebo břity dva. Sekera je tak
uzpůsobena tomu, aby téměř vždy zasáhla protivníka buď ostřím, nebo
nějakým hrotem, a to i v případě, že s ní zachází bojovník, který není pro
tento druh boje vycvičen.

Výstroj
Ochranné odění
Boty
Rukavice
Přilby
Zbroje
Vycpávaná zbroj
Kožená zbroj
Šupinová zbroj
Drátěná zbroj
Plátová zbroj
Rytířská zbroj
Štíty
Pěstní štít
Kruhový štít
Velký štít
Pavéza

Ochranné odění

Boty
Kvalitní boty představují součást ochranné zbroje každého bojovníka,
i když se samozřejmě nejedná o tu nejpodstatnější součást. Význam
kvalitních bot roste především u jezdců, u kterých jsou nohy vystaveny
většímu nebezpečí zranění než u pěšáků. Jezdci si mohou na rozdíl od
pěšáků dovolit boty zhotovené výlučně z brně nebo dokonce z plátů,
které poskytují vysokou ochranu před zraněním, nicméně nejsou vhodné
k chůzi - pěšák je tudíž nucen volit mezi různými druhy převážně
kožené obuvi, na které mohou být podobně jako v případě lamelové
zbroje našity kovové šupiny či lamely. Dražší boty pro pěšího bojovníka
mohou být doplněny holenními a lýtkovými pláty.

Rukavice
Rukavice jsou nezbytným doplňkem téměř každého ochranného odění,
neboť podobně jako záštity mečů a dýk chrání ruku bojovníka před
zraněním. Rukavice bývají zhotoveny buď z kůže, na kterou mohou být
podobně jako v případě lamelové zbroje našity malé kovové šupiny či
lamely, nebo přímo z kovových plátů spojených dohromady pomocí
nýtů - záleží především na majetnosti bojovníka.

Přilba
Přestože nejsou přilbice pevnou součástí žádné klasické zbroje, představují
velmi důležitou součást ochranného odění každého bojovníka.
Jejich účel je jednoduchý - chránit hlavu bojovníka před útoky protivníka.
S postupem času, jak do válečného řemesla začalo pronikat umění,
však začaly přilby plnit rovněž dekorativní a ceremoniální funkci, především
u mocných šlechtických rodů. Zvláštní postavení pak zaujímají
přílby turnajové, které byly mimo jiné odznakem honosnosti příslušníka
šlechtického rodu.
Z historických pramenů víme, že v průběhu dějin vzniklo poměrně
mnoho druhů přileb a všemožných ochranných odění hlavy, které však
mnohem více než zbroje opět mizely v propadlišti dějin. Dá se říci, že
každá epocha lidského rodu s sebou přinesla několik nových druhů
přileb s tím, že na konci této epochy byly přilby nahrazeny jinými, tak
jak odpovídalo duchu doby. K těm přilbám, které se používají na současných
bojištích, patří především žebrová přilba, bacinet a armet.
Žebrová přilba
Žebrová přilba dostala název podle kovových žeber ve tvaru písmene T,
na něž jsou upevněny plátové segmenty zvonu přilby. Většina žebrových
přileb je opatřena lícnicemi a případně i nánosníkem, které chrání líce
a nos bojovníka. Přestože je žebrová přilba jednou z nejstarších přileb,
které začaly být v pravověrném světě vyráběny, dochovaly se poměrně
hojně dodnes a jsou oblíbené především méně majetnými bojovníky.

Bacinet
Bacinet - neboli šlap či lebka - je název pro přilbu ve tvaru lebky s poněkud
protáhlejším kónickým tvarem zvonu, která nahradila ve výstroji
těžkooděnců starší kbelcovou přílbu. Bacinet původně nechránil obličej,
teprve později začal být opatřován pohyblivým hledím, které mělo
dva obdélníkové průzory vysunuté vpřed a vybíhalo před nosem ve špici
podobnou psímu čumáku - pro tento charakteristický znak se tomuto
druhu helmy začalo říkat psí čumák.

Armet
Armet je druh helmy, který se postupem času vyvinul z bacinetu - ten
je i přes své nesporné výhody poměrně těžký a v kombinaci se sklápěcím
hledím neumožňuje bojovníkovi dobrý výhled, o špatném přívodu
vzduchu nemluvě. Armet má kulový zvon, jenž obvykle kryje vršek
hlavy až k obočí, boky do výše uší a často padá až na krk a do týlu. Boky
hlavy a tváře kryjí dvě spouštěcí bočnice a obličej je chráněn spouštěcím
hledím, které je menší než u bacinetu.
30 31

Zbroje

Vycpávaná
Vycpávaná zbroj je tím nejlevnějším a zároveň nejdostupnějším ochranným
oděním pěšáků - bojovníků, kteří patří k té nejméně majetné vrstvě
obyvatel a nemohou si dovolit kvalitnější kovové ochranné odění, ať
už z plátů nebo z kroužků.
Vycpávaná zbroj se skládá prakticky pouze z kabátce, který je prošitý
vycpávkami z koudelí, žíní, konopí, sena, vlny nebo jiného vhodného
materiálu. Občas bývá kabátec prosmolený, což mu dodává tvrdosti
bezmála kamene.
Vzhledem k tomu, že vycpávaná zbroj chrání pouze tělo, omotávají si
bojovníci nohy a někdy i předloktí hustým koženým řemením nebo
pruhem silné vlněné látky. Žádné z těchto opatření samozřejmě nemůže
zastavit přímý úder vedený kvalitní zbraní - ten v takovém případě
rozetne i silné kožené kabátce - přesto při troše štěstí mohou tato opatření
alespoň pomoci mírnit účinky odražených a nepřímých ran nebo
trochu zmírnit dopad lukostřelby.

Kožená
Kožená zbroj je vedle vycpávané zbroje dalším z řady druhů ochranného
odění, které si může dovolit prakticky každý méně majetný pěšák.
Na druhou stranu se jedná o odění, které již poskytuje přeci jenom lepší
ochranu než vycpávaný kabátec.
Kožená zbroj se skládá z kabátce ze silné kůže zesilované na zvláště
ohrožených místech další vrstvou kůže, koženými řemínky, konopnými
provazy, rohovinou nebo menšími částmi kovu. Výroba kožené zbroje
se však odedávna potýkala s jedním zásadním problémem - a sice
s omezenou pohyblivostí. I relativně slabá kůže totiž ztrácí ve větším
kuse elasticitu, tím spíše je-li pro větší odolnost vytvrzena např. vařením.
Pokud se tedy při výrobě zbroje použije silná tvrzená kůže, vznikne
místo kabátce pevný, avšak nepohyblivý lisovaný krunýř ve formě
erebornského republikového thoraxu, který však chránil jen trup a po
nástupu pravé víry byl z výstroje bojovníků zcela vyřazen. Proto se silné
tvrzené kůže využívá spíše k rozřezání na menší segmenty (šupiny,
lamely, faléry), které jsou pak buď vzájemně spojené šitím, koženým
řemínkem nebo se upevní našitím či nýtováním na vlastní kožený kabátec.
V takovémto případě se už ale hovoří o zbroji šupinové.

Šupinová
Tam, kde končí možnosti zbrojířů využít při tvorbě kožené zbroje silnou
kůži, začíná tvorba šupinové zbroje. Tímto názvem se označuje poměrně
široká škála ochranného odění, které se skládá z koženého nebo
lněného kabátce, na který jsou následně připevněny menší segmenty
silné tvrdé kůže nebo kovu - šupiny, lamely, faléry - které jsou pak buď
vzájemně spojené šitím, koženým řemínkem nebo se upevní našitím či
nýtováním na vlastní kožený či lněný kabátec.
Podobně jako kroužková brň je i tento typ zbrojí prastarý - byl známý
již válečníkům starověkého světa, např. ereborňané je nazývali lorica
squamata. Technologie výroby šupinové a jí příbuzných zbrojí - např.
lamelové - přečkala rozpad erebornského impéria, přičemž vykovat
malé plíšky a vysekat šupiny dokáže každý šikovnější provinční zbrojíř.
Přestože došlo v průběhu posledního milénia k masovému rozšíření
dokonalejšího kroužkového a následně i plátového brnění, zůstala šupinová
zbroj mezi bojovníky velmi oblíbena, a to především díky nižším
pořizovacím nákladům.
I přes svou popularitu trpí šupinová zbroj četnými nevýhodami - má
zpravidla vyšší váhu a ve srovnání s kroužkovou brní poskytuje horší
pohyblivost. Další nevýhodou je ochrana rukou - pokud zbroj vůbec má
rukávy, konstrukce šupin je většinou nedovoluje udělat delší než k loktům,
takže ochranu předloktí a rukou musí každý válečník řešit samostatně.
Postavení šupin také příliš nedovoluje stažení zbroje opaskem
v pase. Je to samozřejmě možné, ale pouze u drobnějších šupinek. Větší
šupiny se zpravidla vzpříčí a brání stažení opasku, takže bojovník pak
nese celou váhu zbroje pouze na ramenech.
32 33

Kroužková
Kroužková zbroj - neboli brnění - byla známa již starým ereborňanům,
avšak předpokládá se, že erebornští zbrojíři si dovednost vyrábět brň -
tedy kroužkovou zbroj - osvojili od pohanských psů z jad-habaalu. Po
rozpadu erebornského impéria byla tato zbrojířská technika málem
ztracena, avšak uchovala se v několika zbrojířských dílnách, odkud pak
pronikla do zbytku pravověrného světa. K masové výrobě kroužkových
zbrojí však došlo až kolem 7. století Nového letopočtu.
Technologie výroby kroužkového pletiva je náročná, protože brníř musí
nejprve vykovat drát, poté jej protáhnout sérií průvlakových oček v ocelové
desce až na požadovaný průměr drátu, po každém protažení drát
vyžíhat, natočit na kulatinu, rozštípat či rozsekat na jednotlivé kroužky,
roztepat přesah, proseknout otvor a jemně pronýtovat. Výroba kroužkové
brně tedy představuje velmi pracnou, jemnou a precizní práci,
čemuž odpovídá i cena výrobku. Navíc příprava zbroje zabere dlouhé
týdny až měsíce, což byl mimo jiné jeden z důvodů, proč se kroužkové
zbroje masově rozšířily až tak pozdě - trvalo totiž dlouhá staletí, než se
počet zbrojířů ovládající tuto techniku rozrostl natolik, aby mohla být
uspokojena veškerá poptávka.
Zpočátku bývalo kroužkové brnění velmi dlouhé, aby krylo i nohy
bojovníka, délka se však postupně zkracovala s tím, jak byla kroužková
zbroj doplňována i o ochranu nohou a rovněž rukou. Hlavu těžkooděnce
nesoucího brň může chránit kapuce, která bývá součástí zbroje stejně
jako palcové rukavice - tzv. pěstnice - jenž plynule zakončující dlouhé
rukávy.

Plátová
Plátová zbroj je nejmodernější formou ochranného odění, která začala
být používána zhruba od konce Stoleté války, tedy od 11. století.
Představuje kombinaci kroužkové zbroje a kovových plátů, které chrání
především hrudník a ramena bojovníka. Pláty jsou pospojovány řemením
a nýty kolem kloubů. Od vzniku plátové zbroje tak bylo možné
bojovníky zakout opravdu doslova od hlavy k patě. Železný plát snáze
rozloží sílu úderu, ale na druhou stranu se dá jednodušeji prorazit
nabroušenou údernou zbraní, proto se železné díly často kombinují
s brní, která snáze odolává průrazu.
Klasická plátová zbroj se skládá z kyrysu tvořeného předním a zadním
plechem, dále z nákrčníku, nárameníků, plátových šosů, kroužkové
suknice a pásového šorce. Zbroj tak kryje celé bojovníkovo tělo
s výjimkou paží a nohou.

Rytířská
Rytířská zbroj je hovorový název pro úplné plátové odění kryjící většinu
bojovníkova těla. Své jméno získala díky tomu, že se v průběhu 11. století
stala oblíbenou zbrojí rytířů, tedy urozených bojovníků, kteří ještě
dnes představují hlavní údernou sílu každé armády. Od plátové zbroje
se rytířská zbroj liší kompletní ochranou nohou, lýtek a paží. Často bývá
kombinována i s odpovídajícím druhem přileb - používá se především
kbelcová přilba nebo přilba s hledím zvaná armet.
Plná plátová zbroj se skládá z nákrčníku, nárameníků, předního a zadního
plechu, které dohromady tvoří kyrys, dále z rukávů, křidélek
a myšky kryjících dohromady z obou stran lokty, šínek kryjících předloktí,
plátových šosů, kroužkové suknice, pásového šorce, stehenních
plátů, nákolenek a lýtkových plátů.
Rytířská zbroj bývá často doplněna o heraldicky zdobenou a označenou
suknici - tzv. varkoč. Tento zvyk přinesli křižáci ze Svaté země, kde
horké slunce neúnosně rozpalovalo kovové zbroje rytířů. Střihově připomíná
varkoč jeden z typů tuniky bez rukávů nebo s krátkým rukávem.
V mírném podnebí většiny zemí pravověrného světa s výjimkou slunného
Kalmarilandu ztratil varkoč svou původní funkci ochrany před
žárem, nicméně stal se oblíbeným módním doplňkem zbrojí a navíc
usnadnil bojujícím rytířům lepší orientaci, neboť na základě varkoče
dokážou mnohem snadněji rozlišit spolubojovníky od soupeřů.
34 35

Pěstní štít
Pěstní štít - neboli pukléř - je nejmenším ze štítů, které se v současné
době používají. Je určen spíše pro boj muže proti muži než pro boj ve
velké skrumáži, proto je oblíben především duelanty vyzbrojenými
lehkými bodnými nebo řeznými zbraněmi typu dýka, nůž nebo krátký
mečík. Proti pádnějším zbraním příliš velkou ochranu neposkytuje - už
jenom díky tomu, že se drží toliko zápěstím a nikoli celým předloktím
jako ostatní druhy štítů.
Pukléře bývají pro své skromnější rozměry většinou celokovové, i když
se objevují i exempláře dřevěné, potažené suknem nebo kůží. Ty však
pochopitelně nedosahují pevnosti a výdrže pukléřů celokovových. Na
vnitřní straně štítku je dřevěné nebo kovové madlo, za které se pukléř
uchopuje. Při boji se pukléř používá tak, že jej bojovník drží před tělem
a snaží se s jeho pomocí vykrýt rány na něj vedené.
Kruhový štít
Kruhový štít je běžnou součástí výstroje pěchoty i jízdy. Na rozdíl od
velkého štítu je snadněji ovladatelný, na druhou stranu neposkytuje
takovou ochranu. Kruhové štíty se vyrábějí v různém provedení i kvalitě
- od prostých dřevěných přes kůží či plátnem potažené až po kombinované
s kovovými pláty. Většina štítů je zpevněna obvodovým
kováním a středovou puklicí - tzv. umbem, což zajišťuje větší životnost.
Neokované štíty sice v boji nevydrží tolik co okované, ale v první
fázi bitvy pomohou spolehlivě chránit bojovníka před dopadajícími
šípy a kameny z praků stejně jako štíty kvalitní. I v přímém boji pak
může takový štít něco vydržet, ale pouze za předpokladu, že jej bojovník
používá aktivně - nesmí odevzdaně nenastavovat štít dopadajícím
úderům mečů, seker a kopí, ale musí se snažit sečné nebo bodné rány
spíše srážet a odklánět stranou. Štít se nejčastěji drží za kožené nebo
dřevěné madlo. Pokud jde o okovaný štít s puklicí, pak se drží rukou
uvnitř puklice.

Velký štít
Velký štít představuje nezbytnou součást ochranné výstroje každého
movitějšího těžkooděnce. Poskytuje ochranu jak před údery zbraní
protivníka, tak před střelbou z luků. Vznikl z tzv. mandlového štítu
Štíty používaného zhruba do 10. století. Tehdy se štíty díky stále lepší ochraně
bojovníka samotnou zbrojí o něco zmenšují a postupně ztrácí charakteristické
zaoblení horní hrany.
Velký štít bývá používán především těžkou jízdou, je však oblíben rovněž
mezi pěšími bojovníky, neboť poskytuje mnohem větší ochranu než
menší kruhové štíty. Při jezdeckém boji je sice hůře ovladatelný a většinou
jezdci neumožňuje krýt se na obou stranách, to však rytíři vyvažují
odpovídající technikou boje a vedení koně.
Velký štít se vyrábí ze dřevěných prkýnek či desek tak, aby se docílilo
charakteristického prohnutí směrem ven. Takto konstruovaný štít lépe
chrání svého nositele než štít plochý, neboť po něm údery lépe sklouznou.
Při skládání je nutné jednotlivé desky sklížit a spojit buď vnitřním
dřevěným žebrem nebo kováním. Síla štítu je různá, nicméně při jeho
poměrně velkých rozměrech nebývá zvykem, aby byl příliš silný, neboť
pak by se jeho váha spolu s kováním stala i pro jezdce obtížnou.
Štít se potahuje silnou kůží - většinou hovězinou, a to surovou či máčenou,
aby se po vyschnutí na štítě lépe vypjala a přimkla ke dřevu. Místo
kůže se také používají silná plátna či sukna. Potažení štítu výrazně
zvyšuje jeho odolnost, neboť se dřevo štítu po dopadu ran tak snadno
neštípá a nepraská.
Po potažení se hrany štítu zpevní kůží či kovem a povrch štítu se osadí
puklicí nebo žebrem. Nakonec se štít opatří řemenem pro zavěšení přes
rameno bojovníka a úchopy pro ruku, přičemž alternativou ke koženému
uchu je kovové nebo dřevěné madlo. Dřevěné horizontální madlo
při pěším boji umožňuje dobrou manipulaci se štítem, je ale prakticky
nepoužitelné pro jízdu na koni.

Pavéza
Pavéza je největší z dostupných štítů a slouží především k pasivní obraně
před šípy a kameny, popř. k ochraně před útokem těžké jízdy nebo pikenýerů,
pokud se z nich složí štítová hradba. Nevýhodou pavézy je její
těžkopádnost, kterou však může bojovník minimalizovat řádným
výcvikem. Vzhledem k rozměrům a hmotnosti slouží pavéza výlučně
pěším bojovníkům - jezdci by nebyli schopni ji v boji využít a byla by
jim spíše přítěží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama