Inquisitor Výstroj a výzbroj 1. část

16. ledna 2010 v 11:40 | inquisitor.cz |  Inquisitor
1
Výzbroj a výstroj
4 5
Výzbroj
Zbraně s krátkou čepelí
Nůž
Bodná dýka
Dýka
Tesák
Krátký meč
Dvojité ostří
Zbraně s dlouhou čepelí
Krátká šavle
Šavle
Široký meč
Dlouhý meč
Meč bastard
Obouruční meč
Tupé úderné zbraně
Bojová hůl
Velký kyj
Palcát
Řemdih
Válečné kladivo
Obouruční řemdih
Sekery
Sekera
Velká sekera
Bojová sekera
Obouruční sekera
Dvoubřitá sekera
Bitevní sekera
Luky
Krátký luk
Dlouhý luk
Válečný luk
Reflexní luk
Šípy
Zbraně s ratištěm
Kopí
Trojzubec
Dlouhé kopí
Píka
Halapartna
Sudlice
Vrhací zbraně
Vrhací dýka
Vrhací sekera
6 7

Nůž
Nůž je jeden z nejstarších nástrojů lidské civilizace. Velké oblibě se těší
díky svému všestrannému použití, boj nevyjímaje. Kvalitní dlouhý nůž
sice nepatří k úplně nejlevnějším zbraním, ale pro méně zámožné bojovníky
je nesporně mnohem dostupnější než meč, který si nemohou
dovolit. Kronikář Hermann uvádí v souvislosti se střetnutím kalmarilandského
markraběte Leopolda s ultherstským králem Vilhelmem II.
roku 508 Vilhelmovo nařízení zemské hotovosti, kde se praví, aby se
všichni, od pasáka sviní do pasáka volů, ozbrojili kdejakým železem, od
nožíku do bodce a připravili se do boje. Takže jako zbraň se v případě
potřeby dá použít jakýkoli běžný nůž.
Na rozdíl od dýky nemá nůž zpravidla symetrickou rukojeť a neslouží
ani tak k bodu, jako spíše k řezu. Mnohé zbraně nožového typu lze snadno
zaměnit s tesáky, které se však oproti nožům vyznačují delší čepelí.
Přestože jsou nože téměř neodmyslitelnou součástí výstroje každého
válečníka, jsou zbraní především sekundární, k jejímuž použití dochází
především v těsné skrumáži, kdy není prostor ani pro nápřah mečem či
sekerou. To ostatně platí pro všechny zbraně s krátkou čepelí.

Dýka
Dýka je krátká chladná zbraň, jejíž vývoj pokračuje od kamenných dýk
pravěku až dodnes. Čepele, uzpůsobené většinou k bodání, se liší tvarem,
průřezem, délkou i provedením, přičemž totéž platí o jílcích. Od nože se
dýka liší především tvarem - její čepel bývá symetrická a slouží k rozdávání
bodných ran, nikoli řezných. Vedle klasických bojových dýk, sloužících
jak nejchudším bojovníkům, tak nobilitě, existují i dýky bodné,
používané k útokům proti dobře obrněným bojovníkům v těsné skrumáži,
a samozřejmě rovněž honosné dýky pro ryze civilní nebo lovecké
účely. Přestože zbraně podobné dýkám byly používány již v nejstarších
dobách temného pravěku, železné a ocelové zbraně označované jako
dýky se objevují až ve 3. a 4. století Nového letopočtu, tedy po nástupu
pravé víry. Dá se předpokládat, že čepele těchto nejstarších dýk bývaly
osazeny - stejně jako nože - pouze kostěnou nebo dřevěnou střenkou.
Dýky všemožného druhu a účelu připomínají především ikonografické
nebo písemné prameny. Ruku svírající dýku se zřetelnou záštitou a hlavicí
můžeme najít už na denárech portorianského knížete Denmara ze
4. století, je však docela dobře možné, že jde spíše o stylizovaný meč.
Prokazatelně a zřetelně se v ikonografických pramenech objevují dýky až
od 5.století. Také kronikář Hermann již prokazatelně znal dýky, neboť je
ve své kronice odlišuje od nožů, když používá starolateránského výrazu
sica, místo výrazu culter, který označuje nůž.

Bodná dýka
Bodná dýka je specifickým druhem dýky, od které se liší především
úzkou čepelí a celkově menší váhou. Od nože ji odlišuje především tvar
- její čepel bývá symetrická a slouží především k rozdávání bodných
ran, nikoli řezných.
Z historických pramenů víme, že se bodné dýky začaly objevovat až
později než obyčejné dýky, a to v souvislosti s rozvojem ochranného
odění bojovníků. Bodná dýka totiž slouží především pro boj v těsné
skrumáži a je navržena tak, aby dokázala snadněji proniknout jednotlivými
částmi ochranného odění protivníka - od kroužkového brnění až
po plátovou zbroj. Z tohoto důvodu bývají bodnými dýkami vyzbrojeni
hlavně pěšáci, zatímco u jízdy se bodné dýky neobjevují ani jako sekundární
zbraně. Je to totiž výjimečně vhodná zbraň pro dobíjení raněných
rytířů stržených z koně.

Tesák
Tesák je krátká poboční sečná zbraň. Původ tesáku je nejasný, někteří
mistři zbrojíři předpokládají, že se vyvinul ze saxu, používaného ještě
za erebornského císařství. Čepel tesáku je kratší než u meče či šavle,
rovná nebo lehce zakřivená, a většinou jednostranně broušená, i když
jsou známy rovněž případy oboustranně broušených tesáků. V Říši se
tesák vyskytuje již od 4. stol., a to ve výzbroji branné pěchoty, tj. těch
nejchudších bojovníků.
Předpokládá se, že dříve než pro vojenské účely používal se tesák jako
lovecká zbraň. To dokazuje mimo jiné i kronikář Hermann, který popisuje
zavraždění knížete Brechtholda II. v 6. století. Při tomto činu sehrál
roli vražedné zbraně lovecký tesák, což Hermann popisuje slovy:
...a v tom Lork, bezbožný lotr, poslaný od dábla, vyskocil z úkrytu, maje
mec po boku a vší silou bodl knížete loveckým tesákem prímo do útrob...

Zbraně s krátkou čepelí

8 9
Šlo však zřejmě o případ unikátní a lovecký tesák se asi ještě běžně na
bojištích 6. století nevyskytoval. Ani Hermann tuto zbraň blíže nespecifikuje.
Na druhou stranu pak ještě jednou zmiňuje zabití loveckým
tesákem v podobné souvislosti, kdy družiník krále Vartholda Kukata
...vrazil do Benedy jako do kance, který se proti němu řítí, široký
tesák...

Krátký meč
Krátký meč je považován spíše za zbraň s krátkou čepelí, přestože se již
jeho délka blíží regulérnímu meči. Jedná se pravděpodobně o evoluční
pozůstatek erebornských mečů, které byly spíše kratší a používaly se
jako zbraně sekundární při pěším boji v těsnější skrumáži, kdy nebylo
možno použít kopí nebo jinou tehdy používanou zbraň. V době po
rozpadu erebornské říše a nástupu pravé víry, kdy se radikálně změnila
taktika boje i výstroj jednotlivých bojovníků a do popředí razantně
nastoupil meč a dlouhé kopí, zůstal krátký meč zachován pro méně
majetné bojovníky jako alternativa k jinak dražším mečům, ale hlavně
našel své místo ve výzbroji majetnější pěchoty, která ho od té doby
používá společně s dýkou či nožem pro boj v těsné blízkosti nepřítele,
kdy není příliš prostoru pro rozmach jinou zbraní.

Dvojité ostří
Dvojité ostří je zvláštní zbraň, která není v pravověrném světě příliš
známá, natož používaná. Svůj původ má v pouštní říši Jad-Habaal, která
se diametrálně liší od zbytku Starého světa nejen svým náboženstvím,
ale rovněž válečným řemeslem. Jak již název napovídá, má dvojité ostří
celkem dvě čepele, které vybíhají z obou stran rukojeti. Délka čepelí je
různá - od několika palců až po dva lokte, i když tyto krajní případy
nejsou příliš běžné.
Do pravověrného světa se dvojité ostří dostalo během křížových výprav,
z čehož se usuzuje, že k masovému rozšíření dvojitého ostří došlo v Jad-
Habaalu někdy v průběhu 9. nebo 10. století. Z řad pravověrných bojovníků
si boj s dvojitým ostřím osvojili především dobrodruzi, cestovatelé
a lancknechti, kteří přišli do styku s jad-habaalskou kulturou, a dále pak
paladinové mocného Řádu svatého kříže, chránící Boží hrob proti
pohanským psům. Jejich každodenní kontakt s jad-habaalskou civilizací
u nich vedl k přijetí mnoha jejich zvyklostí, včetně těch bojových.
10 11
Zbraně s dlouhou čepelí

Široký meč
Široký meč je bodná - a částečně i sečná - zbraň s jednostranným,
dlouhým a přímým ostřím. Společně s šavlemi je široký meč jednou
z hlavních zbraní jezdectva, a to především jezdectva těžkého. Široký
meč je o něco těžší než šavle a je určen především k bodání. Již od úplného
začátku používání širokého meče se jednalo o zbraň těžké jízdy při
útoku na nepřítele tváří v tvář. Jízda valící se přes nepřítele v dostatečném
počtu lidí, koní a mečů měla skutečně značnou sílu - a dodnes stále
ještě má. Jeden z velitelů jízdy krále Jonathanna III., věhlasně proslulý
kníže Horst van den Brecht prý údajně poznamenal, že zásahy, které
zabíjejí, jsou zásahy bodných zbraní - ostatní jen zraňují. Proto cvičil
svou věhlasnou těžkou jízdu v boji širokými meči na úkor boje s kopím
nebo klasickým mečem. I přes značný rozmach luků hrají zejména široké
meče a šavle roli hlavní zbraně při jezdeckých útocích dnešní doby.

Dlouhý meč
Dlouhý meč je nejrozšířenější a nejoblíbenější bodnosečnou zbraní veškeré
jízdy současné doby. Kromě toho se však stal rovněž symbolem pravé víry,
resp. symbolem boje za obranu pravé víry, a to především díky jeho tvaru,
který připomíná kříž, na kterém byl popraven Prvý prorok. Zároveň plní
úlohu prestižní zbraně feudála a jeho význačnějších družiníků. Většina
urozených rodů pravověrného světa má své vlastní rodové meče, které přecházejí
z generace na generaci a jsou odznaky jejich příslušnosti k rodu.
Meč je základní zbraní všech, kdo si jej mohou svým postavením i materiálním
zabezpečením dovolit. I když v 11. až 12. století dokázala vzrůstající
produkce především císařských a říšských zbrojířských dílen stále
více uspokojit potřebu většiny pravověrného světa, stále se jedná o zbraň
velmi drahou.
Dlouhý meč se skládá se z několika vzájemně spojených částí - čepele
a jílce, kde jílec je pak tvořen záštitou, rukojetí a hlavicí. Pokud jde
o čepel, majetnější bojovníci si mohou dovolit nechat si ukovat čepel
podle svých dispozic. Méně majetní se musí spokojit s mečem sériově
vyráběným. Celková délka čepele se různí, nicméně pohybuje se v průměru
kolem jednoho metru.
Krátká šavle
Šavle je zbraní pocházející původně z pohanské pouštní říše Jad-Habaal
a v pravověrném světě se poprvé objevila v rukou křižáků vracejících se
z první kruciáty vyhlášené papežem proti Jad-Habaalu. Jejím hlavním
charakteristickým rysem je zakřivená čepel. U nejstarších typů šavlí
není zakřivení čepele veliké a záštita je krátká, na obou stranách mírně
zahnuta dolů a zakončena kuličkami.
Existují dva druhy šavlí - dlouhá a krátká. Zatímco dlouhá šavle se stala
součástí výstroje především těžké jízdy jako zbraň sekundární, krátká
šavle se poměrně brzo stala oblíbenou zbraní lehké jízdy, a to zbraní
hlavní. Oproti meči nebo klasické šavli nebyla tak těžkopádná a umožňovala
jezdci rychle sekat na všechny strany. V některých stálých armádách
se krátká šavle stala odznakem vyšší hodnosti. Na počátku 13.
století se ujímá krátká šavle také u pěchoty, a to namísto krátkého meče
nebo sekery.V nejtěsnější vřavě může pěšák užít krátké šavle ať k seku
nebo k bodu.

Šavle
Šavle je zbraní pocházející původně z pohanské pouštní říše Jad-Habaal
a v pravověrném světě se poprvé objevila v rukou křižáků vracejících se
z první kruciáty vyhlášené papežem proti Jad-Habaalu. Jejím hlavním
charakteristickým rysem je zakřivená čepel. U nejstarších typů šavlí
není zakřivení čepele veliké a záštita je krátká, na obou stranách mírně
zahnuta dolů a zakončena kuličkami.
Existují dva druhy šavlí - dlouhá a krátká. Zatímco krátká šavle se
stala součástí výstroje především lehké jízdy a později rovněž pěchoty,
dlouhá šavle se poměrně brzo stala oblíbenou zbraní těžké jízdy, a to
buď jako zbraň sekundární, po které jezdec sahá v okamžiku, kdy se
mu zlomí kopí, nebo dokonce jako zbraň hlavní, které dává jezdec
přednost před kopím, neboť raději spoléhá na rychlost a četnost svých
seků než na výhodu útoku zbraně s dlouhým ratištěm.
12 13
Meč bastard je svým způsobem použití i konstrukcí hodně blízko
meči obouručnímu. Rozdíl mezi oběma zbraněmi je jednak ve velikosti
a celkovém tvaru, ale především v tom, že meč bastard může být
uchopen jednou či oběma rukama, zatímco obouruční meč pouze
oběma rukama.

Obouruční meč
Obouruční meč je dlouhá sečná i bodná zbraň, která se - jak název
napovídá - ovládá převážně dvěma rukama. Jedná se přitom o výhradně
pěší zbraň, neboť ovládání oběma rukama vylučuje souběžné vedení
koně. Skládá se z rovné, přímé, oboustranně broušené souměrné čepele,
která bývá opatřena tzv. spárky, dále ze záštity, rukojeti a hlavice. Celý
meč měří často přes půldruhého metru, přičemž délka je vždy závislá na
výšce majitele. Jsou tak známy i ojedinělé případy, kdy meč měřil až dva
metry. Dvouruční meč se nosívá bez pochvy přes rameno či opřen čepelí
nahoru o paži.
Obouruční meč je zbraní poměrně mladou - oproti klasickému dlouhému
meči, který je ve výzbroji rytířstva již mnohá staletí. Začala jej
v 11. a 12. století používat pěchota v boji proti formacím protivníkových
pikenýrů, k obraně průlomů v hradbách nebo prostě tam, kde bylo třeba
soustředit značnou útočnou či obrannou sílu. Vzhledem k tomu, že
vojáci s obouručními meči bývají nasazováni na zvláště exponovaná
místa bitev, nedožívají se většinou vysokého věku, zato však pobírají
několikanásobně větší žold než ostatní příslušníci vojska.
Záštita je součástí jílce meče. Je to ta část, která odděluje čepel od rukojeti
a dotváří tak zřetelný tvar kříže. Její základní funkce odjakživa byla
chránit ruku s předloktím a zachytávat ty rány, kdy se čepel protivníka
svezla k bojovníkově ruce.
Poslední část meče představuje rukojeť s hlavicí. Samotný sloupek meče
je tvořen tzv. řapem - trnem, který je vytažen přímo z čepele a prochází
skrz příčku dál, směrem k hlavici. Rukojeť samotná může mít různý
tvar, v řezu nejčastěji válcový nebo elipsový profil. Jílec a vlastně celý
meč pak uzavírá hlavice, o kterou bojovník opírá pěst a která - umístěna
na samém konci řapu až za úchopem - prakticky meč vyvažuje.
Hlavice se občas uvazuje k zápěstí bojovníka koženým řemínkem, který
zabraňuje ztrátě meče při vyražení z ruky. To je poměrně důležité, protože
jezdec by meč při vyražení z ruky nemohl ze země sebrat a byl by
tak pro něj v bitvě ztracený.

Meč Bastard
Takto se v celém pravověrném světě začalo v průběhu 11. až 12. století
říkat meči s jílcem pro jeden a půl ruky. Je to označení hanlivé, a to
přesto, že meč je jinak symbolem rytířstva a pravé víry. Své hanlivé
označení si meč vysloužil díky tomu, že šlo - a stále ještě jde - o zbraň
pěšáka, tedy neurozeného a nemajetného kmána, který nebojuje podle
pravidel rytířské bitvy, ale naopak využíval jejích slabin. Pěšáci útočí
tak, aby znemožnili rytířům využít jejich výhodu spočívající v jízdě na
koni. Proto svými meči útočí v bitvách na nohy zvířat, strhávají rytíře
z koní a na zemi je dobíjejí. Oproti rytířům bojují pěšáci nevypočitatelně,
stojí pevně na zemi a svůj meč mohou svírat v obou rukou.
Meč pro jeden a půl ruky se stal brzo trnem v oku šlechtě a panstvu své
doby, znamenal však velmi významný průlom ve vývoji zbraní. Čepel je
kratší než v případě dlouhého meče, nicméně má stejný průřez - kosočtvercový,
čočkovitý nebo se žlábkem. Hlavice se stala držadlem a je
využívána druhou rukou k příležitostnému přidržování, tedy není již
pouhým vyvažovacím prvkem a nabývá tak tvarů vhodných pro lepší
uchopení, z nichž se nejvíce rozšířila hlavice hrušková, v několika drobných
estetických variacích.
14 15

Tupé úderné zbraně

Bojová hůl
Bojová hůl je zbraní, která se více než pro vlastní boj používá pro bojový
výcvik. Slouží rovněž jako pomůcka pro cesty, která v případě nutnosti
může plnit úlohu zbraně. Z těchto důvodů nepatří bojová hůl mezi tradiční
výzbroj válečníků odcházejících do bitvy. Namísto toho se stala
oblíbenou zbraní duchovenstva a různých jiných společenských tříd.
Některé hole mají v sobě vyvrtanou dutinu pro uschování tajných dokumentů
nebo cenností.
Aby bojová hůl plnila své poslání, musí být zhotovena z pevného vysušeného
dřeva, jako je ořech nebo třešeň. Následně je opatřena železným
kováním, které jednak brání rozštípnutí dřeva a zároveň činí útok proti
tělu nepřítele důraznější.

Velký kyj
Velký kyj je podobně jako mlat či sochor prastarou zbraní, která je
známa již z pravěkých jeskynních maleb. Je to vlastně asi nejstarší lidstvu
známá zbraň. Zároveň jde o zbraň velice levnou, kterou si v primitivní
podobě nepochybně snadno a prakticky kdekoli opatří i ten nejméně
movitý bojovník. Z tohoto důvodu nevymizely kyje nikdy z výstroje
válečníků, přestože jejich efektivita není v porovnání se sečnými a bodnými
zbraněmi tak veliká.
Používání kyjů zmiňují písemné prameny prakticky po celou historii
lidského rodu. Kyje se objevují v legendě o sv. Dasmailovi z 1.století
Nového letopočtu, známe ale i dřevěné, železem a olovem zesílené kyje
v rukou Dármů ve 4. století Starého letopočtu. Ačkoli podobná zbraň
vyhlíží vedle soudobé výstroje a výzbroje již značně archaicky a primitivně,
pádný úder kyjem nebo sochorem může protivníka snadno vyřadit
nebo i zabít. A to i pokud jím prostý pěšák řádně přetáhne neopatrného
těžkooděnce. Potřebnou razanci přitom dodává kyji abnormálně
vychýlené těžiště, nikoli jeho hmotnost, což je často chybná domněnka.
Umožňuje proto specifickou techniku boje velmi podobnou technice
obouruční sekery.

Palcát
Palcát je jednoroční úderná zbraň tvořená krátkou násadou a hlavicí.
Někdy je opatřena geometricky uspořádanými listy, jindy ostrými hroty,
nebo je zcela hladká. S palcátem se setkáváme zhruba od 5. století jako
s moderní formou kyje či sochoru, opatřenými kovovou objímkou. Toporo
se často opatřuje koženým řemením a uchem proti vyklouznutí zbraně
z ruky nebo zavěšení u sedla - podobně jako bojové sekery či meče.
Význam palcátu a jeho obliba i mezi nobilitou stoupala úměrně s rozšířením
kvalitního ochranného odění bojovníků zhruba od 9. století.
Kvalitní těžká zbroj odolávala téměř spolehlivě ostří - s výjimkou hrotů
bodných zbraní, např. velice účinných bodných dýk - ale tělu uvnitř
škodily následky samotných úderů. Čistě úderné zbraně sice zpravidla
zbroj přímo poškodit nedokážou, ale silné rány navzdory vycpávaným
či koženým krznům, které nosí bojovníci pod zbrojí, lámou kosti a způsobují
nezřídka těžká vnitřní zranění. Při zásahu do přilby pak mohou
způsobit její deformaci a vážné zranění hlavy.
Palcáty se staly oblíbenou zbraní nejenom pěchoty, ale i těžkooděné
jízdy, jak můžeme vyčíst v historických pramenech pocházejících již
z 10.století.

Válečné kladivo
Válečné kladivo patří mezi zbraně, které vznikly poměrně nedávno
v souvislosti s masovým rozšířením kvalitního ochranného odění
bojovníků v průběhu 9. století. Kladivo patří mezi sekundární zbraně,
na které přichází řada poté, co obrnění jezdci po první skrumáži odhodí
již nepotřebné kopí. Tehdy přichází na řadu razantní zbraně s kratší
násadou, které mohou jezdci držet jednou rukou a přitom účinně drtit
těla soupeřů zakutých v ocelové zbroji. Válečné kladivo se tak řadí do
stejné skupiny zbraní jako kyje, palcáty nebo řemdihy.
Dá se říci, že jezdecké válečné kladivo je potomkem tzv. Ulfmarova
mlatu, což byla kladivu podobná zbraň, se kterou porazil kníže Ulfmar
vojska krále Filipa Gaspara I. roku 1001. Klasické válečné kladivo je
kompletně vyrobeno z oceli, s rondely chránícími a zesilujícími rukojeť.
Rondely jsou malé kovové kruhy, často ozdobně tvarované. Násada měří
přibližně půl metru.
16 17

Sekery

Normální sekera

Sekeru znal každý prostý člověk lidského i nelidského původu ze svého
všedního života už odnepaměti a sekery používané pro boj se od civilních
nástrojů v základě příliš neliší. Někdy není ani dost dobře možné rozlišit
nástroj od zbraně. Takže ani pořízení a ovládnutí této zbraně není a nikdy
nebylo pro značnou část bojovníků z prostého lidu žádný problémem.
Narozdíl od mečů nevyžadovala nikdy výroba bojových seker vysloveně
specializované řemeslníky, stejně jako jiné nástroje - třeba sekery tesařské
či dřevorubecké - je dokázal vykovat každý zkušenější kovář.
Sekera se skládá z topůrka a vlastní sekery s břitem, v současné době již
ocelovým, dříve bronzovým a později železným. V průběhu historie
i v současné době se používají sekery různých tvarů i profilu ostří. Do 5.
století převládaly v celém pravověrném světě masivní sekery tzv. bradatice,
od 6. století převládají sekery štíhlé, úzké, ale i široké, srpovitě prohnuté,
symetrické i asymetrických tvarů. Sekery často mívají v týlu kulaté
oko, nebo jsou naopak opatřeny malým kladívkem a kombinují tak vlastně
více zraní zbraní dohromady.

Velká sekera
Velká sekera je obdobou klasické sekery, kterou znal každý prostý člověk
lidského i nelidského původu ze svého všedního života už odnepaměti.
Vzhledem k tomu, že se sekery používané pro boj v základě příliš neliší
od civilních nástrojů, není někdy ani dost dobře možné rozlišit nástroj
od zbraně. Takže ani pořízení a ovládnutí této zbraně není a nikdy nebylo
pro značnou část bojovníků z prostého lidu žádný problémem.
Narozdíl od mečů nevyžadovala nikdy výroba bojových seker vysloveně
specializované řemeslníky, stejně jako jiné nástroje - třeba sekery tesařské
či dřevorubecké - je dokázal vykovat každý zkušenější kovář.
Velká sekera se skládá z delšího topůrka a vlastní sekery s břitem, v současné
době již ocelovým, dříve bronzovým a později železným.
Vzhledem k délce topůrka je možné velkou sekeru používat i obouručně,
i když mnohem častější je kombinace velké sekery a štítu.

Řemdih
Řemdih je biják na dlouhé násadě. Úderná část, kterou tvoří obvykle
koule s ostrými hroty, je spojena s dřevěným ratištěm řetězem. Někdy to
mohou být na více řetězech těžké kusy železa apod. Tyto zbraně se objevily
poměrně pozdě a vznikly pravděpodobně zdokonalením palcátů
a kyjů jako odpověď mistrů zbrojířů na rozšíření kvalitního ochranného
odění bojovníků v průběhu 9. století. Abnormálně vychýlené těžiště
dodává řemdihu potřebnou razanci, se kterou dokáže kovová koule
způsobit opravdu strašlivá zranění i těžkooděnému protivníkovi.
Řemdihy se staly poměrně oblíbenou zbraní těžkooděné jízdy i pěších
bojovníků. Pěchota nicméně začala časem dávat přednost obouručnímu
řemdihu, který je v boji proti těžké jízdě mnohem účinnější.

Obouruční řemdih
Řemdih je biják na dlouhé násadě. Úderná část, kterou tvoří obvykle
koule s ostrými hroty, je spojena s dřevěným ratištěm řetězem. Někdy to
mohou být na více řetězech připevněné těžké kusy železa apod. Tyto
zbraně se objevily poměrně pozdě a vznikly pravděpodobně zdokonalením
palcátů a kyjů jako odpověď mistrů zbrojířů na rozšíření kvalitního
ochranného odění bojovníků v průběhu 9. století. Abnormálně vychýlené
těžiště dodává řemdihu potřebnou razanci, se kterou dokáže kovová
koule způsobit opravdu strašlivá zranění i těžkooděnému protivníkovi.
Řemdihy se staly poměrně oblíbenou zbraní těžkooděné jízdy i pěších
bojovníků. Pěchota nicméně začala časem dávat přednost právě obouručnímu
řemdihu, který byl v boji proti těžké jízdě mnohem účinnější.
18 19
Bojové sekery v sobě spojují neocenitelnou schopnost vést sečné i drtivé
údery. Úder sekerou - a to oběma konci - dokáže nejen lámat a drtit
kosti jako kyj, ale ostří dokáže rovněž vážně poškodit i poměrně kvalitní
těžkou zbroj nebo přilbu. To je dáno jednak tím, že ostří sekery je
kratší než ostří meče a naopak těžiště je posunuto výrazně ke konci
zbraně - to dává úderu velkou razanci a zároveň se veškerá síla úderu
soustředí do poměrně úzkého místa.
Díky svému těžišti se ovšem bojová sekera ovládá hůř než meč a dají se
jen velmi omezeně použít ke krytu před údery protivníka. Tento problém
nicméně zpravidla řeší štít.

Dvoubřitá sekera
Dvoubřitá sekera je poměrně řídce se vyskytující druh zbraně, jejíž
původ připisován nelidské rase thronů, žijící v hlubinách dávných věků
na území Měsíčních hor. Skládá se z půl druhého metru dlouhého
topůrka, na které je nasazena vlastní sekera se dvěma břity, většinou
symetrickými, avšak jsou známy i případy asymetrických břitů různých
velikostí a tvarů.
Dvoubřitá sekera si nenašla místo ve výzbroji pravidelných armád, a to
především proto, že její ovládání vyžaduje mnohem větší prostor a je tak
nevhodná pro pěchotu útočící v sevřeném houfci. Čas od času však bývá
používána namísto obouručních mečů, jejichž použití v boji je obdobné.

Obouruční sekera
Obouruční sekera je podobně jako klasická jednoruční sekera nástrojem,
který znal každý prostý člověk lidského i nelidského původu ze svého
všedního života už odnepaměti a obouruční sekery používané pro boj se
od civilních nástrojů v základě příliš neliší. Někdy není ani dost dobře
možné rozlišit nástroj od zbraně. Takže ani pořízení a ovládnutí této
zbraně není a nikdy nebylo pro značnou část bojovníků z prostého lidu
žádný problémem. Narozdíl od mečů nevyžadovala výroba obouručních
seker vysloveně specializované řemeslníky a stejně jako jiné nástroje -
třeba sekery tesařské či dřevorubecké - je dokázal vykovat každý zkušenější
kovář.
Obouruční sekera se skládá se z několik stop dlouhého topůrka, zakončeného
těžkým břitem s jedním ostřím. Je to sice neohrabaná zbraň, avšak
zručný válečník s ní může rozdávat údery neobyčejné síly. Boj s ní však
vyžaduje poněkud více místa než boj s klasickou sekerou.

Bitevní sekera
Bitevní sekera je zvláštním druhem dvoubřité sekery, jejíž původ je
připisován nelidské rase thronů, žijící v hlubinách dávných věků na
území Měsíčních hor. Skládá se z půl druhého metru dlouhého topůrka,
na které je nasazena vlastní sekera se dvěma břity, většinou symetrickými,
avšak jsou známy i případy asymetrických břitů různých velikostí
a tvarů. Nadto velmi často vybíhá ze středu sekery v ose násady bodák
či hrot, který slouží k útoku bodnutím, byť tento způsob boje není pro
bitevní sekeru právě typický.
Bitevní sekera si nenašla místo ve výzbroji pravidelných armád, a to především
proto, že její ovládání vyžaduje mnohem větší prostor a je tak
nevhodná pro pěchotu útočící v sevřeném houfci. Čas od času však bývá
používána namísto obouručních mečů, jejichž použití v boji je obdobné.

Bojová sekera
Bojová sekera je název pro nejrůznější druhy seker, které se používají
výlučně k boji. Zatímco obyčejné sekery byly a jsou spíše zbraní pěchoty
a chudších bojovníků, nobilita dává přednost honosnějším a masivnějším
sekerám vyrobeným speciálně pro bojové účely. Mnohé písemné či
ikonografické prameny svědčí o tom, že již v minulosti dávala šlechta
mnohdy přednost sekerám před klasickými dlouhými meči.
20 21
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama